Milánek na zabití – III

úterý 17. prosince

Večeříme Petrovy zapékané těstoviny.

„Co budeš dělat o vánočních prázdninách Milánku?“ vyptává se Petr.

„Já nevím. Chtěl bych někam jet, ale nemám s kým,“ stýská si bratříček.

Hm, jak dojemné, jen aby nechtěl jet s námi.

A co budete dělat vy?“ ptá se ten vlezlej spratek.

Celá ztuhnu.

„Po Štěpánu jedem na týden do Krkonoš,“ hlásí můj muž.

„Jéé, vy se máte, to bych taky chtěl,“ nadchne se Milánek.

„Ale vždyť neumíš lyžovat… a ani nemáš lyže,“ oponuje Petr.

Najednou mi v hlavě blikne geniální myšlenka. Petr s Milánkem si ještě něco povídají, ale to už neposlouchám. Přemýšlím, rychle přemýšlím. Mozek pracuje jako o závod. Milánek je naprosto nesportovní, neohrabané a nepraktické dítě. Každou chvíli má odřená kolena, jak padá i na rovné zemi. Co kdyby se tam učil lyžovat! Ten to určitě nezvládne. Mohl by se krásně polámat a ležet nejmíň půl roku v nemocnici. Pak by třeba chodil o berlích, a to už by nás nenavštěvoval tak často.

Nebo by se mohl dolámat nadobro, to už by nás nenavštěvoval vůbec! Ano, to je ta pravá příležitost. Nadešla chvíle mé pomsty, moje tichá válka dostává konkrétní podobu, přesný rozměr. Teď, anebo nikdy!

Vyhrknu: „Ale vždyť bys mohl jet s námi. Lyže a lyžáky si můžeš půjčit v půjčovně. Aspoň by ses to konečně naučil!“

Milánek se celý rozzáří a Petr kouká doslova a do písmene s otevřenou pusou.

Pokračuji: „Zejtra spolu objedem všechny půjčovny.”

Stále zářící pohled a stále otevřená pusa.

Čekám, až někdo z nich něco řekne, ale jsou tak zaskočeni, že se nezmůžou ani na slovo.

Proto opět pokračuji já: „Taky budeš potřebovat nějaký lyžařský komplet a pořádnou čepici a rukavice. Koupím ti to jako dárek k Vánocům.“

„No to je hustý, musím to říct našim.“ Vstává a upaluje s tou radostnou novinou domů.

Petr vrtí hlavou: „Já se z tebe zblázním, nejdřív mi dáváš najevo, jak chceš mít soukromí a jak tě Milánek obtěžuje a pak ho vezmeš s sebou na dovolenou. Do ženský a do melounu fakt nevidíš.“

„Víš, mně ho přišlo tak strašně líto, jak říkal, že nemá s kým jet. On je vlastně chudák. Ještě nikdy nebyl na horách,“ špitnu soucitně.

„Ty seš tak strašně hodná holka,“ hladí mě po hlavě a vím, co bude následovat.

Ještě jsem stačila zavolat tchyni, ať k nám pošle Milánka už po obědě.

pátek 20. prosince

Poprosila jsem kolegu, aby za mě vzal odpolední ordinaci. Každoroční nápor neschopenek, aby si ženské mohly uklidit a napéct cukroví, jsem zvládla už minulý týden, teď by měl být relativně klid.

Milánek na mě už čeká doma.

Lyže a lyžáky jsme si půjčili v nedalekém městě, to nebyl problém. Ale potom jsme najezdili přes dvě stě kilometrů, abychom na atypicky vyvinutého a obtloustlého chlapečka sehnali lyžařskou bundu a lyžařské kalhoty. Výrobci sportovního oblečení zjevně nepočítají s tím, že by mohly lyžovat i tlusté děti.

úterý 24. prosince

Štědrý den proběhl v pohodě. Od Petra jsem dostala zlatý řetízek a svetr, já jsem mu věnovala velké šachy. Tchán a tchyně nám dali krásnou čajovou soupravu, no a Milánek nám koupil universální kráječ. Je vidět, že je prozíravý a hodlá se i nadále u nás stravovat a chce to mít rychle.

čtvrtek 26. prosince

Balím na hory. Od tchyně sedm telefonátů, co má zabalit Milánkovi s sebou. V jeho letech jsem to věděla sama.

pátek 27. prosince

Odjezd. Ještě, že máme velké auto. Milánek má víc tašek než my dva dohromady. Cestou snědl řízek s chlebem a kyselou okurkou, obloženou bagetu, tatranku a zapil to litrem a půl Spritu, proto jsme museli čtyřikrát zastavit. V autě je neskutečně drobků a smrdí to tam vylitým lákem.

Při vybalování jsem zjistila, že tchyně nedbala mých upozornění. Několikrát jsem jí zopakovala, že pobyt je i s jídlem – přesto by jediná z Milánkových tašek klidně vystačila pro partu horolezců.

sobota 28. prosince

Jdeme na to. Vyhlédneme si malý kopeček za chatou, abychom Milánkovi ukázali základy lyžování. Nedaří se. Milánek se dolů jakž takž skutálí, kopec je mírný, mírné jsou i pády, ale horší je dostat ho nahoru. Nemůže to vyšlapat, pořád ujíždí zpátky.

Petr mu marně vysvětluje, že se musí postavit bokem. Nakonec Petr zdolává kopec jako první, Milánek se drží za hůlku a nechává se popotahovat a já ho tlačím zezadu. Po celou dobu nám Milánek trpělivě vysvětluje, co děláme špatně.

Večer jsme utahaní jak koně, vůbec jsme si nezalyžovali, a Milánek, který dřel nejmíň, ale zřejmě poprvé v životě, okamžitě usíná.

Petr konečně navrhne: „Zejtra zkusíme ňákou jednoduchou sjezdovku, aby Milánka místo nás vytáh vlek.“

A já na to: „Lepší by byla trochu těžší, tam se víc naučí.“

Petr má obavy: „To ne, to by se mu mohlo něco stát, když je to takový neohrabanec.“

No dobře, i jednoduchá sjezdovka může splnit svou úlohu, když je to takový neohrabanec.

neděle 29. prosince

U vleku se s Petrem dohadujeme, kdo z nás pojede s Milánkem na dvoukotvě. Trvám na tom, že to budu já, protože se obávám, aby to Petr po prvním nezdaru nevzdal. Jsem rozhodnuta vystrkat svůj objekt pomsty nahoru za každou cenu, a proto nechám Petra radši odjet, aby mi nekomplikoval mé instruktorské úsilí.

Při prvním pokusu padáme hned po dvou metrech a strháváme s sebou i za námi jedoucí dvojici. Vlekař se začíná tvářit divně.

Znovu Milánkovi vysvětluji, že si nesmí na kotvu sedat, a když už spadne, tak se musí okamžitě odkutálet z dráhy, aby těm dalším nepřekážel.

Druhý pokus, to samé. Vlekař už je vysloveně naštvaný, za námi jedoucí děti se mohou potrhat smíchy.

Třetí pokus. Padáme až po sedmi metrech, Milánek naštěstí zareagoval na moje volání: „Rychle vypadni!“ a jeho „rychle“ stačilo na to, aby nikoho nesrazil.

Vlekař to nevydrží: „Tak tohle ne paní. Koukejte, co je za vámi lidí, nejste tu sami. Ať se to nejdřív naučí a pak přijde.“

„A kde se to má naučit? Prosím vás, ještě jeden poslední pokus…,“ doprošuji se kvůli tomu příšernému nemotornému a rozmazlenému frackovi a strkám vlekaři do ruky dvoukilčo.

Čtvrtý pokus. Sláva, odjeli jsme z dosahu brblajícího vlekaře. Asi v půlce kopce opět padáme. Milánek má hlad a chce na chatu.

Zkouším zabrnkat na mužskou ješitnost a slovy: „To seš chlap? Pořádnej chlap se přeci jen tak nevzdává,“ ho vyhecovat k dalším činům.

Sundává si lyže a chce jít po sjezdovce pěšky. Poučím ho, že se to nesmí, že by zde udělal lyžařům šlápoty a v jeho případě dost hluboké. Nakonec to dopadne jako včera, pouze s tím rozdílem, že toho pitomce, který táhne Milánka za hůlku, dělám protentokrát já.

Konečně nahoře! Já budu mít figuru! Poslední rady a jedeme. Pokukuji po stranách sjezdovky. Napravo lesík, vlevo vlek. Taková srážka Milánka se stromem nebo sloupem vleku by nemusela být marná. Po chvilce se otočím a vidím, že Milánek za mnou nejede. Že by už?

Zase šlapu kus kopce nahoru. Najdu jej ubuleného, sedícího na sněhu pár metrů pod vrcholem. Nad ním se sklání Petr.

Ptám se: „Co se ti stalo?“

„Mám něco s nohou. Strašně to bolí, au,“ brečí a brečí.

Prohlížím mu nohu. Má vymknutý kotník. Rolba jej odváží dolů k doktorovi. My sjíždíme za nimi. Doktor potvrdil moji diagnózu a Milánek dostal ortézu. A kvůli takové blbosti si zkazím dovolenou!

Zase jsem potrestala sama sebe. Milánek se na chatě nudí, všechno už přečetl. Jakmile přijdeme z lyžování, musíme se mu věnovat. Tyto hry už nemusím nikdy v životě hrát: prší, člověče, nezlob se, mlýn, dámu a piškvorky. Leda s nějakým němým děckem.