Milánek na gymplu IV

pátek 24. dubna

Odmítla jsem jedné pacientce napsat lázně, protože na ně nemá ze zákona nárok.

Dotyčná paní si mě změřila pohrdavým pohledem a vyštěkla: „Taky co můžu čekat od doktorky, která se nedokáže postarat o vlastního synovce!“

„Co prosím?“

„Paní Mrázková mně říkala, jak jste vyhodila jejího těžce nemocného syna.“

Zatočí se se mnou celý svět. Mám chuť rozbít hubu nejdřív tý protivný bábě v ordinaci, pak tomu bezpáteřnímu skřetovi a nakonec hloupé a užvaněné tchyni.

S velkým sebeovládáním ucedím: „Sestři, vyprovoďte prosím paní.“

Beru mobil a volám Liběně. Sestra pochopí, řekne, že jde koupit něco k snědku, a zmizí.

Všechno na tchyni vyvalím. Jak od ní bylo drzé, poslat k nám kluka, aniž by se nás zeptala, a jak se u nás Milánek choval neskutečně oprskle, jak jsme kolem něho skákali, vařili mu a spali kvůli němu v obýváku na gauči.

Steče to po ní jako po kameni a řekne udiveně: „Víš, Lenuško, Milánek mi říkal, jak ses k němu hrozně chovala, když mu bylo nejhůř.“

„Cože?“ řvu. Asi to se mnou třepne.

Tchyně ukřivděně pokračuje: „Prý jsi mu dávala nevhodná jídla, a když chtěl něco, co je vhodné pro nemocného, tak jsi ho sprostě seřvala a vyhodila.“

Zaklapnu mobil v zájmu mého duševního zdraví. I doktora může trefit šlak.

sobota 25. dubna

Včera večer jsem se pohádala s Petrem. Vychrlila jsem na něho, jak mě vytočila tchýně, jakej je Milánek nevděčnej hajzlík, a jak už mě to všechno zmáhá.

„Mě moje máma taky někdy štve, ale ona už je prostě taková, do jednoho litru dva nenaleješ,“ argumentuje Petr na obhajobu své matky.

„A že o mně roznáší po městě drby, že jsem vyhodila nemocného synovce, je podle tebe v pořádku?“

„Ale ty jsi ho vyhodila! Já vím, že byl protivnej…, ale mohlo se to vyřešit v klidu.“

„A že jsi nic neřekl?“

„Nechtěl jsem přilévat olej do ohně. A moji mámu prostě musíme brát takovou, jaká je.“

Petr mi ještě vyčetl, že moji rodiče mají také své mouchy, jenom to tak nevnímám, protože bydlí 250 km daleko, a nevidím je tak často.

A co jsem také čekala? Tuhle bitvu si musím vybojovat sama.

úterý 28. dubna

Objevil se tu Milánek. Ten má hroší kůži zvící dinosaura. Vyptával se, co děláme na čarodějnice, a jestli může s námi.

Petr mu zalhal, že budeme doma. Sice jdeme s partou za zábavou, ale Petr věděl, že tentokrát by Milánek u mě neprošel, a chtěl předejít zbytečným dohadům.

středa 29. dubna

V lékařském bulettinu, který odebírám, jsem četla článek o nových tanečních drogách. Může to být smrtelné riziko pro mladého člověka, když těch tabletek spolyká víc, do rána tancuje na diskotéce a je dehydrovaný. Napadlo mě, co by s tím naším bastardem udělaly dvě – tři tabletky této drogy.

U Milánka nehrozí, že by byl dehydrovaný či hladový, natož aby do rána tancoval na diskotéce. Na druhou stranu na podobné preparáty není zvyklý.

Zatímco v ordinaci musím všechny opiáty pečlivě evidovat a registrovat a jejich účinky znám z fakulty i z užití na pacientech do nejmenších podrobností, extáze je pro mne tak trochu záhadou. Za našeho mládí nic takového nebylo. Nemůže být úplně nebezpečná, když se dá snadno koupit a mladý člověk k ní může přijít kdekoliv. Nemůže být ovšem ani úplně neškodná, jinak by o ní nepsali v bulettinu.

Myslím, že nás čeká velmi zajímavý experiment.

pátek 1. května

Byli jsme na celodenním výletě. Večer se tu stavil Milánek, celý rozhořčený, že nás tu po obědě hledal, a my nebyli doma.

„No a co, nejsme povinni sedět doma a čekat, až přijdeš,“ odseknu mu.

„Viděli vás včera na čarodějnicích a říkali jste, že nikam nejdete,“ zaútočí.

„Rozmysleli jsme si to.“ Už se to ve mně zase vaří.

Zadumaně se na mě podívá. Při jeho nadprůměrné inteligenci mu je jasné, že my dva velcí přátelé už nikdy nebudeme. A také, že v Petrovi bude mít vždycky jako mladší bráška oporu. O to zvrácenější budou naše hrátky.

pondělí 4. května

Milánek si chtěl ohřát tuňáka, který zbyl z nedělního oběda. Strčil do mikrovlnky talíř se zlatým zdobením. Trouba jen zajiskřila a zkratovala. Už to nepůjde spravit. Musel to udělat naschvál.

Tyto příšerné talíře mám schované v úplně horní polici, protože je nepoužívám. Ostatně jako většinu dárků od tchyně. Vymlouval se, že to nevěděl, že se tam nesmí strkat kovové věci.

Začínám vážně uvažovat o té extázi.

středa 13. května

Milánek si musel něco nutně vyhledat na netu a vylil mně kafe do notebooku. Strašně se omlouval, že nechtěl. Že by radši tři tabletky?

sobota 16. května

Radši jen dvě tabletky. V sousedním městě je každou sobotu diskotéka a prodává se tam běžně extáze. Petrovi nalžu, že musím večer do služby a odjíždím za „zábavou.“

Cestou se převléknu do outfitu „prvotřídní šlapka“. Potají jsem si pořídila blond paruku, červené šněrovací body a stříbrnou minisukýnku.            

Černé boty na ultra vysokém podpatku jsem měla doma, avšak nenosím je, protože chůze v nich je obtížná až nemyslitelná.

Jak se tak kymácím na vysokých podpatcích ve vestibulu diskotéky, vzbudím pozornost jednoho „velmi sympatického“ mladíka, typického namrdánka.

Vypasované tílko, sestřih „holohlavý právník“, řetězy a kérka. Sonduje, odkud jsem a kdo mě pase. Zřejmě si hlídá konkurenci. Tomuhle týpkovi se mohu s klidným srdcem svěřit, za jakým účelem tu jsem, a co sháním.

Dlouho si mě poměřuje podezřívavým pohledem. Pak se rozhodne a nakáže, ať chvilku počkám. Než se vrátí, dostanu několik nabídek a nesčetně poplácání po prdeli.

Každopádně jsem si ověřila, že figuru mám ještě dobrou a že bych se uživila i v jiném oboru. Potetovaný a ověšený pasák mi prodá dvě pilulky extáze.

Cestou domů jsem svůj apartní obleček zahodila do kontejneru.

čtvrtek 21. května

Konečně si ten úlisný šmejd přijde pro náležitou odplatu.

Tvářím se, že ho ráda vidím. On taky.

„Dáš si kakao?“ nabídnu.

Když chodil s Klárkou, nepil kakao a nejedl čokoládu, aby neměl tu hnusnou vyrážku. Teď se zase může rozšoupnout, neboť jeho nenažranost je silnější než nějaký pupínek.

„No to bych si dal. A máš k tomu sušenky?“ ptá se dychtivě.

„To víš, že jo. Koupila jsem je jen pro tebe,“ odpovídám zcela po pravdě a rozbaluji sušenky máčené v čokoládě.

Uvařím mu do čtvrtlitrového hrnečku kakao, rozpustím do něj obě tabletky extáze a hodně osladím.

Milánek čučí na televizi a spokojeně upíjí.

Stane se však něco nečekaného. Petr dělá něco na zahradě a vejde dovnitř, aby se napil.

Když uvidí kakao, zvolá: „Jé kakao, pohádka mládí.“ A vypije přes půl hrnečku.

„Co mu to piješ, ty pitomče, to je jeho kakao,“ vybuchnu.

Překvapeně se brání: „Co blbneš, tak mu uvaříš jiný.“

„Ale to už nikdy nebude takový.“

„Pravda, takhle přeslazený doufám ne,“ zavrčí naštvaně. Vytáhne si z ledničky pivo a odchází na zahradu.

Co teď? Každý vypil asi půlku, to znamená na každého jedna tabletka. To jsem tedy zvědavá.

Milánka nemůžu vystrkat domů, je hrozně aktivní, komunikativní a chce hrát hry. Naštěstí ho starostlivá matička v deset hodin odvolá.

Petr je taky hrozně aktivní. Extáze na něj opravdu zapůsobila. Celou noc mě nenechá spát. To jsem si to nadrobila.

pátek 22. května

Dnes jsem se v práci kolíbala jak kachna a opatrně dosedala na židli a sestřička se mě ptala, zda mě něco nebolí. Nesvěřila jsem se jí, co mě bolí. Chce se mně hrozně spát. Ještě, že je zítra sobota.

sobota, 23., neděle 24. května

Většinu víkendu s Petrem prospíme.

středa 27. května

Přišel Milánek. Opatrně zjišťuji, co bylo, když od nás minulý týden odešel.

Tak nejprve si chvíli četl, pak do rána luštil křížovky a sudoku. Rodiče spokojeně spali. Tedy nic významného. Měla jsem koupit o dvě tabletky víc.

pátek 12. června

Milánek se ptá, zda si bude moci půjčit mou cestovní tašku na kolečkách na cestu do Anglie.

„Ale co když v létě někam pojedem, do čeho si pak zabalím?“ namítám.

„Vždyť máte dvě velký tašky na kolečkách, pak ještě dva kufry, tři velké tašky a čtyři malé tašky bez koleček. Tak mi snad můžeš jednu z nich půjčit,“ říká rozkazovačně.

Ten má ale přehled! Je vidět, že u nás zdatně vyzitýruje, když nejsme doma. Tašku mu slíbím, kdybych odmítla, půjčí mu ji Petr.

čtvrtek 19. června

Náš šprt nám oznámil, že bude mít zase samé jedničky a že na gymplu to není tak jednoduché jako na základce, tudíž dárek by měl být hodnotnější.

Petr netuší, co bychom mu měli dát za vysvědčení.

Já bych mu nejraději koupila půlroční „rekreaci“ v sirných dolech, ale nahlas navrhnu: „Co třeba mu koupit cestovní tašku na kolečkách do tý Anglie?“

Petr to považuje za skvělý nápad, já taky. Nebude si muset půjčovat tu moji a nebude ho čekat žádné extra překvapení za vysvědčení. Tudíž nezabije dvě mouchy jednou ranou, jak si tak vyčůraně plánoval.

pátek 26. června

Stavil se tu tchán s Milánkem, že se mu rozsypalo auto, a jestli by Petr je nedovezl do Prahy do Nových Butovic, odkud vyjíždí autobus do Calais.

Tentokrát jsem s Petrem za jedno, rádi to tchánovi slíbíme.

Milánek se dožaduje půjčení tašky. Začíná si balit.

„Stejně jsme ti to chtěli dát za vysvědčení, tak tady máš,“ říkám a předávám mu fungl novou cestovní tašku.

Kdybyste viděli to zklamání v jeho očích, to si budu ještě nejmíň půl roku v duchu přehrávat!

úterý 30. června

Milánek se ani nepochlubil s vysvědčením. Co by tu taky dělal, když už dárek dostal.

středa 1. července

Petr odvezl Milánka a rodiče do Prahy. Já se do auta naštěstí už nevešla.

Tak Milánek nám odjel na dva měsíce do Anglie. V tom případě Bůh ochraňuj královnu.

A až se vrátí, všichni bohové ochraňujte nás.

Z e-knihy Milánek na zabití

https://www.palmknihy.cz/detail/ebook_26091/Milanek-na-zabiti 

https://www.alza.cz/milanek-na-zabiti-d409723.htm

http://www.ereading.cz/cs/eknihy/5545/milanek-na-zabiti

http://www.rajknih.cz/index.php?bk=221895&publisher=156